13. 05. 2008

---

LÁSKA JE TU S NAMI - rozhovor

LÁSKA JE TU S NAMI

Hysterie, jaká v 80. letech provázela úspěch některých československých zpěváků a skupin dnes působí jako z jiného světa. Zeptejte se třeba Petera Nagye. Tenhle postavou nenápadný, ramenatý kudrnáč z Prešova před pětadvaceti lety ze dne na den pobláznil celé Československo, prodal miliony desek, zverboval armádu černobíle kostkovaných fanoušků, způsoboval dopravní kolapsy a z koncertů utíkal zásadně za policejní asistence. Dnes se tomu směje: „Na ten socík tady to byla strašná Amerika.“

Text: Pavel Kučera  /nejprodávanejší hudební magazín FILTER/

Tak na tohle setkání jsem fakt zvědavý. Majitel jednoho z nejslavnějších jmen československé pop music posledního čtvrtstoletí se na veřejnosti neukazuje a s médii moc nekomunikuje. Pokud v nich zrovna neotiskuje svoje fotky aktů žen. Peter Nagy je ale nakonec skoro přesně takový, jak ho znám, možná se jen oproti obalům svých desek míň leskne. A na to, co má za sebou, je docela v klidu. Žádný zpovykaný egomaniak. Mluví potichu, potichu se směje a jako ve svých textech rád používá metafory. „Lidi mi říkají, ty jsi pořád tak v pohodě. Uvnitř tak v pohodě nejsem, trápí mě strašně věcí a koho netrápí,“ říká během našeho setkání, „ale splnil jsem si několik snů a proto už nejsem tak nervózní. Podařilo se mi několik husarských kousků, o kterých někteří možná jenom sní, tak proč bych si stěžoval.“ 

CHVÁLA NEPOSLUŠNOSTI

Ať už si o tom, jak dnes vypadá český pop se všemi těmi Luckami Vondráčkovými, Chinaski a Divokými Billy myslíme cokoliv, furt je to relativně pohoda proti naškrobené temnotě první poloviny 80. let. V začátku dekády mělo na Zlatého slavíka, kdy to byla ještě široce respektovaná cena, doslova patent trio Gott, Zagorová a Olympic a vypadalo to, že je nic nemůže ohrozit. Z krajíce jim ale pozvolna začali ujídat Miro Žbirka a Elán, kterým šla ze Slovenska přes Moravu v patách celá vlna muzikantů, působících ve srovnání se zkostnatělou českou estrádovitostí mnohem svěžeji, uvolněněji a tak nějak západněji. Jinými slovy do té doby zcela neznámý Peter Nagy si svůj vstup na scénu nemohl líp načasovat. Jeho první singl Profesor Indigo z roku 1983 přinesl do socialistické pop music prvky tehdy prudce moderní nové vlny a bílého reggae a doslova přes noc rozdrtil každou hitparádu v dohledu. „Naše generace vděčila za svůj úspěch neposlušnosti,“ říká o tom dnes. „V Česku bylo všechno strašně sešroubované. Na jedné straně byl underground jako Plastici, Hutka nebo Kubišová, které lidi milovali, ale bylo to neoficiální a proti tomu byl strašně establishmentový střední proud, což bylo všechno, co hrálo s orchestrem. Nic mezi tím, výjimky byly snad jenom Olympic, Turbo nebo Katapult. Ale Slováci byli v trochu neukázněnější. Vznikaly tam věci jako skupina Demikát, taková avantgarda kde hrál Andrej Šeban, co pak psal pro Müllera. Pak byl Robo Grigorov, který byl naprosto neposlušný. Pak jsem přišel já, s těmi svými imidžemi a jim (oficiálním místům) se to vymklo z ruky. A protože to bylo v Bratislavě, Praha nad tím neměla takovou kontrolu. I tak komunističtí funkcionáři špekulovali, jak to udělat, aby mohli zakázat nejen underground, ale i nás, co jsme nehráli nějakou „závadnou“ hudbu. Vadila jim ta popularita a to, že nás lidi napodobovali.“

Režimu se funkční zákaz formulovat nepodařilo a slovenská pop music najednou otřásala celou ČSSR. A když Peter Nagy v roce 1984 vydal svoji první desku Chráň svoje bláznovstvá, prodalo se jí na dnešní poměry nepředstavitelných 620 000 kusů. S dvojkou Mne sa neschováš pak jeho prodeje překročily milion.

LETCI, KTEŘÍ VYPUSTILI NÁDRŽ           

Peter Nagy měl být původně vojenským letcem. Alespoň si to hodně přál jeho otec, plukovník letectva sloužící v Košicích, který lítal na akrobatech i na stíhačkách. Svého syna často brával na letiště a posazoval ho do letadel, aby takzvaně načichnul. Toho ale mnohem víc zajímaly desky Rolling Stones, Deep Purple nebo Sweet, které mu z Ameriky posílal strýc. „Trochu mi to zpětně připomíná Pelíšky,“ směje se. „Nad postelí jsem měl plakát Paľa Hammela, kde měl dlouhé vlasy a lennonky a taky Davida Bowieho a můj otec z toho byl v šoku. Zvlášť když asi až po třech letech zjistil, že David Bowie není žena. Můj sexuální symbol byla Suzie Quattro – ten symbol žena a baskytara, to je pro mě dodnes absolutní sex. Tehdy jsem začal snít o tom, že budu profesionální muzikant, ale otec mi to zakazoval. Říkal mi, že hudba je skvělá věc, ale že mě neuživí. Zlomilo se to až o hodně let později, kdy už jsem byl Zlatý slavík a měl dvakrát za sebou vyprodaný hokejový stadion v Košicích. Otce jsem posadil do první řady a když viděl, že jsem přestal zpívat a ten stadión zpíval za mě, tak mu po tvářích tekly slzy a úplně ho to zlomilo. Od té doby se chlubil, že má syna muzikanta.“           

Ale nepředbíhejme. Ještě na gymnáziu totiž Petera osudově zasáhli písničkáři jako Třešňák, Hutka, Plíhal, Nohavica nebo Pepa Nos a on se rozhodl, že bude dělat folk. Lidová škola umění kvůli zákazu otce nepřicházela v úvahu a tak první lekce kytary dostal od romské rodiny, která v Prešově bydlela kousek od Nagyových. Díky matčině sbírce světové literatury byl od dětství zvyklý číst Remarqua nebo Steinbecka a v šestnácti se po hlavě vrhnul do francouzského existencialismu, což se později všechno promítlo do jeho přemýšlivých, metaforických textů. Peter: „Karl Jaspers, Jean Paul Sartre, mně se to strašně líbilo. Měl jsem kamaráda, který studoval teologii a ten mě k tomu dovedl, k tomu křesťanskému směru, přestože já nikdy věřící nebyl. Ale líbilo se mi být v opozici proti tomu oficiálnímu, takže jsem tomu pak propadl a šel studovat filozofii. Taky jsem hodně četl poezii. Kainara, Villona, objevil jsem i básníka Josefa Šimona, který napsal: „Jsme letci, kteří vypustili nádrž, aby mohli výš.“ A to se mi hrozně líbí. Mám rád, když někdo dokáže vymyslet text, který je jednoduchý a obsahuje takzvanou lapidární zkratku. Textař má strašně málo prostoru, aby to zhustil, takže v refrénu nebo v nápěvu musí být pointa. Umění textařiny je jako s kytarou. Nikdy nemůžete říct, že to umíte, vždycky se o to jenom pokoušíte a to je to hezké.“

Málo se ví, že Peter Nagy skutečně začínal jako písničkář a s kytarou obrážel vysokoškolské kluby. V jednom z nich pak potkal Karla Witze, mimo jiné kytaristu tehdy nesmírně uznávaných slovenských art rockerů Collegium Musicum, který Petera hudebně přesměroval. Zasvětil ho do zákonitostí rockových aranží a dokonce mu půjčil vlastní kapelu, aby s ní v košickém rozhlase natočil svůj první The Police ovlivněný singl Profesor Indigo. Druhá polovina jeho názvu pak dala jméno i Nagyově doprovodné kapele. 

LUCERNA? KDE TO JE?                       

Julia Kinčeka, pozdějšího úspěšného producenta, skladatele a jednoho z kmotrů slovenského „popového zázraku“, Peter potkal na vojně, kterou si kroutil jako vokalista v bratislavském Vojenském uměleckém souboru. A rychle se spřátelili. „Super bylo, že ve VUS jsme měli ve volných chvílích k dispozici zkušebnu i s nástrojema, což je naprosto ideální vojenská služba,“ říká Peter. „Já jsem tehdy v Bratislavě nikoho neznal, neměl jsem podnájem, takže jsem trčel v kasárnách a kluci z moji budoucí kapely za mnou tajně docházeli a zkoušeli jsme. Byl tam i Kinček, který studoval hudební vědu a vždycky když bylo potřeba, přivedl nějaké špičkové muzikanty. Znal se třeba s Vašo Patejdlem, se kterým chodil do školy a málokdo ví, že v první verzi Kristínky hrál klavír právě Vašo.“ Ještě během vojny ale vznikly i další Nagyovy hity jako So mnou nikdy nezostárneš.

A byl to právě Kinček, kdo tuhle skladbu po návratu do civilu protlačil do slovenské televizní hitparády, kde k úžasu všech plavmo přeskočila Žbirku, Gombitovou.ELÁN i Olympic a okamžitě obsadila první místo. Smlouvu Peter podepsal s Opusem, tehdy jedinou oficiální slovenskou gramofirmou, vydal první desku Chráň svoje bláznovstvá produkovanou Kinčekem a Nagyománie mohla propuknout naplno. „Mně se najednou začaly dít zázraky,“ vzpomíná na svůj start Peter. „Co roky nešlo, se najednou zlomilo a šlo. A po sedmi letech hraní do zdi najednou přišel strašný úspěch. Například jsme měli burzu koncertů, což znamenalo, že se šéfové kulturáků sezvali na jedno místo a kapely se jim předváděly. A během hodiny hraní si nás zamluvilo asi sto šedesát pořadatelů, což znamenalo, že jsme měli práci na rok dopředu. To je dneska nemyslitelné. Když jsme pak v prodejně Supraphonu v podchodu metra na Můstku dělali první autogramiádu, ucpalo se metro. Po půlhodině musela přijet policie, udělat kordony a vyvézt mě ven, protože to způsobilo naprostý dopravní kolaps.“

Kdo nezažil 80. roky, asi už dnes nepochopí, jakou výsadou bylo hrát v pražské Lucerně, platící tehdy za bezkonkurenčně nejprestižnější pódium v celém Československu. Aby někdo hrál v Lucerně, musel to mít v Praze opravdu dobré. Peter Nagy si ale svoji premiéru před pražským publikem odbyl právě tady. Mohl za to Diskoslavík, což byla metropolitní odnož ankety Zlatý slavík, udílená výkvětem tehdejších pražských diskžokejů jako Miloš Skalka, Jakub Jakoubek nebo Jožka Zeman. Právě ten jednou uprostřed noci volal Petru Nagyovi, aby mu zvěstoval velkou novinu:  „Říká mi, vyhrál jste Diskoslavíka. A já na to, co to je? On se smál, že to neznám, když to má takovou tradici. A že budu zpívat na předávání v Lucerně. Já jsem mu říkal, že nevím kde to je, znal jsem to jenom z televize. A tehdy jsem stál poprvé v Lucerně, viděl ty dívčí ruce, jak se mě natahují a od té doby Lucernu miluju. A české holky taky.“

ČERNOBÍLÝ DAV

Svého jediného Zlatého slavíka Peter získal v roce 1985, ale ještě během slavnostního gala večera mu ho někdo ukradl: „Přijímal jsem gratulace a květiny, položil jsem ho na ochoz a když jsem se otočil, byl pryč.“ Stal se subjektem zbožňování šesti souběžně působících fan klubů (ve vedení toho pražského tehdy byla i dnešní manželka Mero Žbirky) a v dalších letech s kapelou Indigo měsíčně odehrál dvacet až pětadvacet koncertů, ze kterých pravidelně odjížděl autem s houkačkou. Ne k výslechu, ale do bezpečí. „Hráli jsme všude, kde byla sportovní hala, kulturáky jsme nejezdili vůbec,“ vzpomíná Peter. „A pokaždé jsme museli utíkat policejním autem, jaká to byla hysterie. Měli jsme takovou dohodu, že šofér, co mě vozil, na mě čekal za městem na pumpě. Tam mě vždycky přivezli esenbáci, já jsem si přesedl a jelo se do hotelu. Někdy si ale fanynky zjistily, kde spíme a už tam byly. Občas mi dokonce přespávaly před dveřma.“

Poznávacím znamením Peterových fanoušků byl černobílý kostkovaný šátek. Jeden takový kdysi Peter našel nebo snad ukradl v šatně divadla, kde s kapelou vystupovali a během koncertu si ho uvázal kolem krku. Pak si stejný pořídil i jeho kytarista a když se černobílá kostka dostala i do loga skupiny a na obaly desek, symbol byl na světě. „Když jsme jeli na koncert, ani jsme nemuseli hledat v mapě, kde hrajeme. Stačilo jet směrem, kterým šel průvody lidí s černobílým šátkem.“

Nebyl to ale jenom vzhled a image hyperaktivního kudrnáče, který se na pódiu mrskal jako by mu probíjel mikrofon, čím si Peter získávali popularitu. Především se nebál zkoušet nové věci a hledat inspiraci venku, aniž by sklouzl k lokalizovaným verzím světových hitů, kterým byla naše tehdejší pop music doslova posedlá. Od Queen si vypůjčil tleskání a dupání, které proslavilo skladbu We Will Rock You a použil ho do vlastní písně Láska je tu s nami. „Jistě, je tam přímý vliv Queen, ale je to jenom rytmus, na který se nevztahuje autorský zákon,“ říká Peter. „Krádeží se to nazvat nedá, protože Chuck Berry by pak musel žalovat tři sta zpěváků, že mu ukradli rock´n´rollový rytmus.“ Zajímavý příběh má i skladba Taxis z druhé desky Mne sa neschováš, která byla v roce 1985 nejspíš vůbec prvním seriózním pokusem o rap na československém území. Inspirací k ní byl sám praotec rapu Grandmaster Flash. Peter: „Po vojně jsem se náhodou dostal do Berlína na Rock Festival, kde hráli Stray Cats, Bryan Adams a taky Grandmaster Flash. Mně už se předtím líbil jejich hit The Message a z toho jejich koncertu jsem chytil takovou energii, že jsem začal psát text bez hudby jen jako rytmickou složku. Byl to takový pokus. A jsem měl velkou výhodu, že moje kapela, byla „uletěná“. Když člověk něco dělá, musí mít smysl pro to pouštět se i do věcí, které možná budou zbytečné. Jedině tak může vzniknout něco, co možná propadne, ale možná to bude mít strašný úspěch.“

Taxis úspěšný byl, jeho autor ovšem později zjistil, že ne každý si metaforický text o štvanici za kariérou vyložil správně: „V reakci na Taxis mi začaly chodit dopisy typu i já mám ráda koně a podobně. Ale to přece vůbec není o koních, to je o lidech! Stejné to bylo s textem Psi sa bránia útokom (duet s Jožo Rážem z Elánu, pozn. red.) o hledání toho, komu být věrný. To mi zase holky psaly, že mají taky rády pejsky. A tehdy mi došlo, že umělec to má někdy těžké a ne každý počin se setká s pochopením.“           

UPROSTŘED ŠKÁLY

Symbolicky v pražské Lucerně Peter Nagy před čtyřmi lety oslavil dvacet let na profesionální scéně. A i když už kolem toho není takový rámus jako kdysi, hudbě se věnuje dál. Jednou za dva tři roky vydá novou desku (mimo jiné i album Duety), dva roky zpátky postavil novou kapelu a teď plánuje společný projekt s Američankou Nicole J. McCloud, bývalou sboristkou od Jacksona nebo Springsteena. A pořád fotí akty, které mu otiskli například i v brazilském nebo ruském Playboyi. „Hudba je pro mě pořád hlavní, ale chápu, že to focení je pro média většinou zajímavější. Jsou tam ty nahaté holky a oni mě můžou s každou z nich virtuálně spojovat,“ říká Peter a uzavírá: „Víte, já sice na té scéně pořád funguju, ale ono je to strašně těžké. Ono se zdá, že člověk dosáhne nějakého vrcholu a pak tam bude pořád, ale takového zpěváka ještě nevymysleli. Naopak nejtěžší je zastavit to klesání a udržet ho v nějakém bodě, protože když ho nezastavíte, tak padnete na držku a je konec. Je to jako „drezína dolu kopcom“. Když se vám podaří zastavit někde v půlce, je to fajn. A já mám pocit, že jsem někde uprostřed té škály, takže si nestěžuju.“

PETER NAGY

Zpěvák, textař, skladatel a fotograf (* 9. dubna 1959 v Prešově), který společně s Elánem, Mirem Žbirkou, Modusem nebo Richardem Müllerem patří do tzv. zlaté éry slovenského popu. Syn vojenského pilota a absolvent filozofie na sebe upozornil v roce 1983 hitem Profesor Indigo, který dal  jméno i jeho doprovodné skupině Indigo. Jeho prvního alba Chráň svoje bláznovstvá z roku 1984 se prodalo 620 000 kusů. O rok později se stal česko-slovenským Zlatým slavíkem a poznávacím znamením jeho hudby se stala kombinace svižného pop rocku, nové vlny a přemýšlivých textů. Za svoji kariéru vydal devanáct alb, jejichž prodeje by se počítaly na miliony. Několik zlatých alb získal i za hudební tvorbu pro děti. V 90. letech se krátce věnoval závodění v terénních vozech, dnes je jeho druhou aktivitou vedle hudby focení aktů, s nímž dosáhl mezinárodního uznání. Žije střídavě v Bratislavě a v Praze…. 

Text: Pavel Kučera  /nejprodávanejší hudební magazín FILTER/…krátené